AKTUALITY

Pár řádek o koronavirové psychohygieně

Od chvíle, co přišla doba virová, se v našich životech mnohé změnilo. Každý to má trochu jiné, někdo se nudí zavřený doma, někdo toho má naloženo ještě mnohem víc než dřív, někdo se bojí, někdo ne, jiný je naštvaný, další uštvaný… Život se tak či onak změnil všem. A změnil se nejen nám, dospělým, ale i našim dětem. Maminky se stávají učitelkami, paní učitelky si zvykají učit přes internet, děti si zvykají učit se doma. Těžké je to pro všechny. Mějme tedy pro sebe navzájem pochopení, každý jsme jiný a každý si na změny v životě jinak zvykáme a jinak se s nimi vyrovnáváme.

Abychom vše dokázali zvládnout bez větších problémů a dlouhodobějších následků, je nutné dodržovat základní pravidla nejen hygienická, ale i psychohygienická. A o tom bude dnešní povídání.

Minule jsme se snažili ukázat si, jak snížit stres v našem životě. Jednou z možností bylo i dodržovat režim dne. Věřím, že se vám to jakž takž daří. Ale není důležitý jen režim dne, ale je třeba respektovat i naše potřeby během delší doby, tedy určitě dodržovat režim týdne.

Věnujeme se každý den učení, něco stíháme, něco ne. Když tomu tak bylo ve školních dnech, kdy jsme přišli unaveni z práce, odsouvali jsme dost věcí na víkend. Teď je to ale jiné. Školu máme doma, dopoledne školní práci, odpoledne nějaké ty úkoly, a pak už by mělo nastat volno. Na víkend pak je také nutná změna. Nemůžeme již odsunout nestihnuté věci na sobotu a neděli, potřebujeme si odpočinout. My, i naše děti. Změna je opravdu podmínkou nabrání sil. I dítě potřebuje vědět, že teď má dva dny pauzu, kdy se o škole, učení, úkolech a třeba i nesplněných zadáních prostě nebude mluvit, nebude se nic školního řešit. Změnit by bylo dobré i prostředí, to však udělat díky karanténě nemůžeme, ale náplň víkendových dní změnit můžeme. Je třeba si odpočinout nejen od výuky, ale i od sebe navzájem. I když se máme sebe více rádi, přece jen jsme spolu od rána do rána, a můžeme být unaveni i ze sebe navzájem. My z dětí, děti z nás. Není tedy špatné, když si necháme i více času pro sebe (rodiče pro sebe, dítě pro sebe), takového času, kdy nás stále někdo někam nesměruje, nekontroluje, co děláme a děláme-li to správně. Máme právo se natáhnout, pospat si, pročíst se románem či detektivkou…můžeme si naplánovat ale i činnosti, které bychom rádi dělali, ale během týdne na ně není čas. Co nějaká ruční práce (což nemusí být jen vyšívání a pletení, ale pro kluky třeba výroba poličky s tátou či dědou), sednout si zazpívat si, něco veselého, ne naučného, si zahrát. Můžeme si i změnit role – vařit může taťka, děti…však to nemusí být jako z interhotelu (ale třeba budeJ), určit činnost, které se budeme věnovat, může ale i dítě. Možností najdete jistě mnohem více. Jde vždy o to, aby byla změna. Abychom odlišili všední školní den od víkendu, a nesnažili se jet naplno a bez oddechu sedm dní v týdnu a pak zase nanovo. Na to nemá sílu nikdo, to brzy odradí každého.

Mnohé zodpovědné maminky teď asi namítnou, co ale s tím, když jsme to během týdne nestihli. Zamysleme se ale spíše nad tím, proč jsme vše nestihli. Důvody mohou být různé – buď jsme se tomu všemu nevěnovali, jak jsme měli, někdy jsme vynechali, polevili, nebo jsme si stanovili příliš vysoké cíle – chtěli jsme vše zvládnout více jak na „jedna podtrž“, jak by řekly naše děti, a ono to až tak být nemuselo. Nebo jsme si špatně rozplánovali čas a úkoly. Anebo látka byla příliš obtížná, a my jsme ji prostě v daném čase nezvládli. Nebo zkrátka se na nás úkolů valí fakt hodně, a my je prostě, i když pracujeme naplno, nejsme schopni splnit. Ty prvně uvedené problémy můžeme sami napravit, lépe promyslet. Ten poslední by bylo dobré zkonzultovat s učiteli. I oni hledají tu správnou cestu, a je pro ně těžké, většinou bez zpětné vazby, odhadnout, která látka bude pro danou třídu náročnější, než bývá obvyklé. A může se stát, že běžně obtížnou látku zvládnou naše děti dobře, a jinou, obecně ne tak obtížnou, nemohou pochopit. Kdyby se to stalo přímo ve škole při výuce, učitelé by se zastavili, změnili postup, více by procvičovali. Ale teď neví, pokud my rodiče (nebo samo dítě)jim nedá zpětnou vazbu, že tomu tak je. Nebojme se, napišme si nebo zavolejme. Vše se dá řešit, a protože všichni chceme jedno –zvládnout vše, jak je třeba, určitě se nějaké řešení najde. Všichni hledáme tu nejlepší cestu, a někdy je to opravdu těžké.

Takže: Nebojme se si odpočinout. Zapomenout na chvíli na to, co se nestihlo, určitě bude příležitost zvládnout a dohnat to jindy. Nabereme síly, a vše lehčeji půjde.  Budou Velikonoce, naše děti by měly prázdniny, my státní svátek, zkrátka, všichni volno. Volno od pracovních i školních povinností. Tak si ho, v zájmu našeho duševního zdraví a životní pohody, užijme!

Hodně síly a radosti! Alena Wagnerová